Ztratili jste někdy vlastní já?

Co na to řeknou lidi? Co si o mně budou myslet?
Říká vám to něco?
Myslím, že většina z nás takovéto myšlenky občas má, někteří z nás každý den…
Setrváváním v takovémto stavu dlouhodoběji způsobí, že ztrácíme svou vlastní identitu, svoje názory, postavení, osobnost.
Proč? Protože se chceme někomu zavděčit. 

Od základní školy, vlastně už od školky, jsme vychováváni tak, abychom nevybočovali z řady. Pokud se někdo chová trochu nestandardně ve školním systému, pokud má nadání jiné, než které je hodnoceno, jako vhodné pro danou instituci, pokud jsou jeho povahové rysy jiné, než u většiny, jste za černou ovci.

Následuje období, kdy hledáte povolání, snažíte se začlenit do dalšího kolektivu a to, samozřejmě, obnáší další přizpůsobování se a potlačování svých přesvědčení.
Protože přece všichni zaměstnanci jsou zvyklí, dělat přesčas. A zadarmo. Nemají z toho vůbec nic. Ale kdyby odešel jeden, po své standardní pracovní době, jak by se na něj asi dívali?
Pokud jste někdy byli v podobné situaci, věděli jste, že to není správné, ale přesto, jen proto, abyste nebyli jiní, ti „špatní“, zůstali jste taky.

Setrváváme ve vztahu, protože naše maminka vychází dobře s partnerovou maminkou, protože spolu jezdíme všichni každý rok na dovolenou, nedej bože nás spojuje rodinné podnikání. Ve vztahu už nejsme šťastní, ale zůstáváme… A tak dále, a tak dále… Den za dnem odsouváme sebe. Místo toho přijímáme identitu, kterou nám vnucuje společnost. Proč? Bojíme se konfliktu? Bojíme se odmítnutí? 

Jakou hodnotu má tento konflikt v porovnání s tím, že ztratíme sami sebe? 

Narůstá v nás vnitřní nespokojenost, jsme den za dnem skleslejší, nešťastnější. Na povrch máme pocit, že jdeme cestou menšího odporu, ale co se děje uvnitř nás? Potlačujeme v sobě naše přirozené já. Zabíjíme sami sebe.

Jednoho dne ráno se vzbudíme s pocitem, že už vlastně nevíme, kým jsme. Vyprchal z nás veškerý elán, nadšení do všeho, co děláme, do života. Stane se z nás náš vlastní stín, pouhý klon toho, kým jsme kdysi bývali. 

Jak opět najít sám sebe?

Pokud si uvědomíme, že jsme sami sebe ztratili, jsme na začátku naší cesty zpátky ke svému přirozenému já. Uvědomění si, že jsme žili/jednali podle někoho jiného je to, kde můžeme začít. Krok po kroku opět získávat sebevědomí. Uvědomit si, co chceme a proč to chceme. Naučit se říkat ne. Umět odejít, pokud se necítíme dobře. A pokud máme pocit, že si o nás někdo bude něco myslet..? Buďme v klidu, protože ten dotyčný zrovna přemýšlí nad stejnou věcí…
Začněme znovu dělat to, co máme rádi, začněme trávit čas s lidmi, které máme rádi a kteří mají upřímně rádi nás.
A pokud stojíme před nějakým větším rozhodnutím, obava z toho, co se stane, z neznáma, je ta největší překážka.
Nebojme se jít do konfliktu. Jen odkládáme něco, co je stejně nevyhnutelné a časem se z toho může stát daleko větší problém. Není to pro nás příjemné, ale zkusme se naučit konflikt nevnímat jako něco negativního, spíše jako něco, co nás formuje, možnost vnímat kde až máme své hranice. Každá taková zkušenost nás posune. Postupně opět získáme sami sebe. Nebude to jednoduché, ale o to víc si zase budeme vážit sami sebe a budeme opět vědět, kým jsme.