Zkusme chvíli netlačit na pilu
Taky se vám stává, že něco moc chcete, něco si přejete a ono to ne a ne vyjít? A potom na to přestanete myslet, věnovat tomu přehnanou energii a najednou dostanete, po čem jste toužili? Ať už se jedná o materiální věci, zážitky, zdravotní stav, věřím, že jsme to každý nejméně jednou zažili.
Jedna z mých vlastností je nedočkavost. Mám ráda ve věcech jasno. Chci vše vyřešit hned. Chci umět rozumět, pochopit, naučit se co nejdřív. Jóga mi v tomto velmi pomáhá. Učí mne, že právě cesta je cíl. A tak se učím užívat si více proces, nežli dosažení cíle. Jsem šťastnější. Protože právě o tom to je, že? Umět si užívat přítomnost a dosažení cíle je už často jen příjemný bonus.
Já se momentálně učím být trpělivá ke svému tělu. Celý život jsem brala jako samozřejmost, že mi sloužilo bez omezení a bolestí.
Od autonehody, kterou jsem měla před lety, mne bolívá pravé rameno. Někdy je to bolest sotva postřehnutelná, někdy se projeví jen při určitém pohybu, jindy se vzbudím bolestí i v noci. Podle doktorů je rameno v pořádku. Před rokem mne začalo bolet zápěstí, poslední týdny jsem pociťovala ostřejší bolest v oblasti bederní páteře. Při své jógové praxi jsem tedy musela téměř vynechat záklony a vzpory na rukou pro mne byly nemyslitelné. Ze začátku jsem z toho byla smutná. Právě proto, že jsem byla, jako sportovec zvyklá své tělo tlačit na hranu. Najednou mne moje tělo zastavilo. Nejdřív jsem bolest ignorovala a jako většina lidí v dnešní zrychlené době, doufala, že to přejde. Časem jsem pochopila, že to tak jednoduché nebude a prostě přijala (znovu) svoje tělo i se svými drobnými nedokonalostmi. Přestala jsem tlačit na pilu. Vědomě omezila pohybové stereotypy a začala svoje tělo opět poslouchat.
Je hodně návodů na to, jak při józe „správně“ provádět záklony, jak „správně“ zatížit zápěstí, co dělat, co naopak ne. Ale jen Vaše tělo Vám řekne, co a jak. Každé tělo je jiné. Máme jiné geny, dispozice, jiný životní styl, zkušenosti…. Jak bychom mohli najít 1 způsob pro 10 lidí? Můžeme zkusit nejprve návod někoho jiného, ale je to naše tělo, které nám přesně řekne, jakým způsobem, co a kdy potřebuje. Jen mu naslouchat. Nechoďme až za hranu, protože zpět už se dávají věci těžko do pořádku. Raději se naučme zpomalit. A kdy jindy, než když si o to řekne naše tělo?
Já to udělala. Občas mě moje ego popíchlo, abych to zkusila. Třeba už to půjde… A nešlo. Zvolněme a buďme vděční za maličkosti. Za to, že se ráno můžeme postavit na obě dvě nohy, že můžeme psát, že nás naše tělo dopraví, kam je potřeba…
A že ještě nestojíme na rukách? Je to opravdu tak důležité? V dnešní době internetu a sociálních sítí jsme dokonalostí hraničící s extrémem, masírování ze všech stran. Ale potřebuju opravdu stát na rukách, abych byla šťastnější? Abych byla lepší jogín? Je to výzva, ano, ale můžeme si najít výzvu jinou…
Co se stalo s jednoduchostí? A krásou v jednoduchosti? Když je něco na první pohled jednoduché, zdá se nám to podezřelé. Analyzujeme, začneme komplikovat, protože když zůstaneme u jednoduchosti, máme pocit, že to není dost dobré. A je to právě jednoduchost bytí, co ve finále všichni chceme. Oprostit se od vší té zátěže a požadavků na nás, na naše blízké a prostě a jednoduše být. Ať už v praxi jógy, či v našich životech, zkusme se opět soustředit na jednoduchost a užít si její dokonalost.
A mimochodem, moje rameno už je na tom lépe, bedra už téměř necítím a zápěstí se občas ozve, ale už se na dlaně postavím. Někdy to je příjemné, někdy méně. A tak to prostě je a jsem vděčná svému tělu, i se všemi jeho drobnými (ne)dokonalostmi. ☺
A co Vy, už jste dnes poděkovali Vašemu tělu za to, jak Vám slouží?
