Umění odpouštět

Každému z nás bylo někdy ublíženo. 

Hodně ze spirituálních knih se věnuje tomu, že bychom se měli naučit odpouštět. Že se nám tak bude žít lépe. 

Něco na tom bude, ale podle mě je to hlavně o správném timingu. Pokud nám někdo ublížil, ať už fyzicky nebo psychicky a budeme sami sebe přesvědčovat, že to přijímáme, že jsme s danou situací, činem, úplně v pohodě, jenom to náš stav zhorší. 

Do fáze odpuštění se, dle mého, musíme dopracovat. A rozhodně ne tím, že si přečteme knihu o odpuštění a následně máme pocit, že všem musíme odpustit.

Nemusíme. Pokud na to člověk není připravený, vytvoří si jen další stresovou situaci související s nepříjemnou událostí a bude se vnitřně trestat pokaždé za to, když si uvědomí, že „ještě není dostatečně uvědomělý a nad věcí“, aby opravdu odpustil. 

Netvrdím, že bychom měli hněv a křivdu v sobě držet a přiživovat je. Ale měli bychom se s nimi naučit žít. Naučit se žít s pocitem, že někde uvnitř je ještě něco nevyřešeného a že až (jestli) vše přebolí, teprve potom budeme schopni odpustit. 

Je důležité být si vědom toho, že ne vždy, co je za „správné“ považováno námi, je správné i pro ostatní. Byť nám to někdy může připadat neuvěřitelné, absurdní, mějme na paměti, že každý kráčíme jinou cestu, s jinými překážkami. Člověk (většinou) nepůsobí bolest účelně. Většinou se tak chová proto, že si řeší nějakou svoji situaci, svoje štěstí, svoji cestu.  

Odpuštění se jednoho dne prostě „stane“. A možná si toho ani nebudeme vědomi. Jen si možná někdy, později uvědomíme, že to, co nás předtím vnitřně zraňovalo, nás už nebolí. Nadechneme se, vydechneme a budeme vědět, že už jsme v pohodě. Že jsme zase o kousek „povyrostli“.